G I N G E R

a její příběh

DÍL 1.
ZÁCHRANA LUCINKY alias GINGER OČIMA JEJÍ SPASITELKY MILADY

Příběh Lucinky-Ginger začíná dotazem jednoho mého známého (také se angažuje ve zvířecí oblasti), jestli bych si nechtěla zaukrást psa. Holedbala jsem se totiž před ním, že by mi to nikdy nedělalo problém, kdyby nešla situace řešit „jinak“. Šlo o to, že OS v Nové Pace dostalo avízo od obyvatel obce Vesnice, že se tam nachází starý, slepý, chromý, týraný NO, kterého jeho majitelé odsunuli mimo svou pozornost, protože si pořídili štěndo. Onen můj známý věděl, že jezdím do těch krajů za svým známým učitelem z mládí - malířem Oskarem Teimerem. Prostě ideální kombinace. Tak jsem jela, naprosto netušíc, jak budu psa krást a kam ho dám, ale plna nadšení z akce. Bylo to dne 10. 10. 2006.
Cestou jsem přemýšlela, že ho prostě odvážu od boudy, naložím do auta a odvezu do nejbližšího útulku, případně k nám domů do postele.

Na místě samém jsem zjistila, že NO je týraný už hooooodně dlouho - snad po celý svůj život, přičemž až poslední 2 léta ho jezdila 2x týdně krmit místní pošťačka. Jinak byl podle místních (kterým to ovšem nijak po celá ta léta nevadilo!) stále na řetězu, hladový, nemocný, zavšivený, ubohý.
V den příjezdu jsem zamířila rovnou k boudě NO, z domu vyšel ožralý, tlustý, hnusný a nechutný majitel, kterému vůbec nevadilo, že pes půjde pryč, hned se mi ho jal cpát do auta. Jenže pes jevil známky silného nesouhlasu a já neměla ani obojek, ani košík. Nezbylo, než přivolat mobilem na pomoc členku OS Alenu, která původně s účastí na této akci nepočítala, i když o ní věděla. Jela jsem tedy pro ni do Nové Paky a spolu jsme se vrátily do Vesnice. Jenže nestačila ani její asistence a tak nám nezbylo, než jet do Paky znovu, k paní Horákové (pozn. aktivní člen OS), která nám půjčila košík.
Po návratu bohužel byla přítomna již i družka toho chlapa s malým chlupatým koštětem (takto Lucinkou) a se vší vervou se do akce vložila. Byla zásadně proti odvozu NO, přesto, že na něj celý život kašlala, nyní dělala, jakože jí to srdce utrhne. Přemlouvaly jsme jí s Alenou celé odpoledne, mezitím jsme telefonicky domluvily případný odvoz NO do útulku v Krupce u Děčína. Zbývalo jen vymámit toho psa. Ženská mezitím využila chvíle a s oběma psy se ztratila.
My se tedy jely najíst do Bělohradu a po návratu ženská nikde. Takže jsme ji zase dost dlouho hledaly autem po okolí, až jsme ji našly v kravíně u L. Bělohradu, kam se zašila za svou známou. Chudák NO musel ujít po silnici 4 km, což bylo na jeho dysplazii úděsné. Podařilo se nám ji přemluvit, aby s ním a Lucinkou nasedla k nám do auta, že ji odvezeme domů. Cestou do Vesnice jsme do ní hučely tak dlouho, až nakonec k převozu NO, teď již Beníka, souhlasila. A úspěch byl o to větší, že jsme nemusely Beníka vozit až do Krupky, ale k paní Horákové, se kterou to bylo mezitím dohodnuto.
Takže už za tmy jsme všichni dojeli do Nové Paky, kde si paní Horáková převzala Beníka. Ženská se s ním s pláčem loučila (možná jí ale opravdu bylo rozloučení těžké), pak popadla Lucinku, která jela s námi taky, a nastoupila do auta. Už tehdy paní Horáková šeptala Aleně, abychom Lucinku ukradly a daly ji k ní. Odvezla jsem babu do Vesnice i s Lucinkou (v baráku jí nesvítilo světlo, protože měla už dlouho odpojenou elektřinu). V té době byla Lucinka ještě úžasně živé, temperamentní, radostné štěndo, staré asi 5 měsíců. Ovšem hubené, špinavé, zanedbané, hladové.
Domlouvala jsem se s Alenou na ukradení toho štěněte, ale ona na to nějak neslyšela. Na další maily v tomto smyslu nereagovala.

Musela jsem na Lucinku stále myslet a 10.10. 2006 jsem tam jela znovu v naději, že bude možné Lucinku ukrást. Nebylo. Bylo mi ale babou dovoleno udělat fotky, jak se má Lucinka "dobře". Dala jsem jí nějaké granule a odjela.
Další návštěvu jsem podnikla asi za měsíc, majitelé opět doma. Takže jsem předala zase granule a odčervovací prášek a s těžkým srdcem se vrátila domů.
Přešel prosinec, neuplynul den a noc, abych na Lucinku nemyslela. S Alenou se nedalo spolupracovat, do Vesnice nejela a ani nehodlala, takže jsem neměla žádné nové info o aktuální situaci.
Pak jsem se prostě jednoho dne, přesně to bylo 12. 01. 2007, rozhodla, že jedu pro Lucinku. Byl to všední den, skočila jsem bez jakékoliv přípravy do auta a jela - pánubohu poručeno. A tentokrát štěstí opravdu přálo - Lucinka přivázaná u boudy (ovšem už to nebylo to spontánní, radostné štěně, už byla zakřiknutá a reagovala radostně, až když jsem přišla k boudě), nikde nikdo. Jel se mnou kus cesty známý, takže jsem měla pomocníka...

Pořídila jsem rychle pár fotek od boudy a okolí, odepnuli jsme Lucinku od boudy a naložili ji chudinku špinavou, zablešenou, šíleně smradlavou do auta - bodejť by chudák nesmrděla, když měla ve své boudě, na pročůrané matraci, zásobu hovínek tak za měsíc. V tom ležela po celou tu dobu, co jsem ji asi viděla naposled. Voda nikde, granule jsme jí dali až my. Štěstí nám přálo i v tom, že jsem se hned napoprvé dovolala paní Horákové, se kterou jsem nemluvila od toho dne, co jsme odváželi NO Beníka, a která byla velice ochotná si Lucinku převzít (taky nemusela telefon vzít, mohla mít jiné číslo, mohla být nemocná - cokoliv dalšího).
Takže prostě všechno klaplo. Cestou do Paky byla Lucinka velice živá, ještěže jel se mnou přítel a mohl ji cestou držet, jinak by mi lítala až po hlavě.
Paní Horáková si Lucinku převzala a rychle s ní zmizela ve svém domě. Pak mi v několika SMS referovala, jaké je to číslo, že jí Lucinka rozkousala, na co přišla, jak zlobí, že takového ďábla snad ještě neměla.

Tak to vidíte Katko - je to hromada trošku nesystematických údajů, ale plná emocí. Když to píšu, tak znovu prožívám úplně živě všechny ty situace. Při odvozu Beníka bylo krásné teplé počasí - vůně kravína. Při odvozu Lucinky v lednu byla sice zima, zbytky sněhu kolem, ale naštěstí nebyly velké mrazy - hubené, kostnaté, smradlavé tělíčko Lucinky, která šílela radostí, když jsem jí odepínala od boudy a já se bála, aby mi nakonec ještě neutekla, než ji dám do auta. Byla tak šťastná, že se něco děje, chtěla se mazlit, olizovala nás radostně - jak dlouho asi byla bez pozornosti, bez proběhnutí, jen uvázaná u boudy?!

DÍL 2.
ZÁCHRANA LUCINKY alias GINGER OČIMA JEJÍ PANIČKY

Nevím jak se to vše událo, ale v době kdy se Lucinka - teď již Ginger - dostala díky paní Miladě do útulku, jsem proklikáváním webových stránek zjistila že v Nové Pace nějaký útulek vůbec je, že v útulku je Lucinka a její fotka prostě jen dopomohla osudu... Ne, nebyla to láska na první pohled, vždyť já třetího hafíka ani nechtěla! Nevím proč jsem tenkrát vzala do ruky telefon a domluvila si návštěvu, prostě se stalo (Mám podezření že už tenkrát v tom všem neměla Ginger packy...).
Do Paky jsem se vypravila v pátek (2.2. 2007) a místo klidného, ubohého stvoření, které by člověk za danýchokolností čekal, na mě začalo skákat něco zrzavého a střeštěného. Vidina vděčné fenečky vzala za své a rozum velel: "Neblázni!" stejně jako manžel, který velel: "NE!". Jenže nechat Lucinku v útulku jen kvůli takovým nepatrným detailům že třetího pejska nechci a že manžel nesouhlasí mi připadalo vůči ní značně sobecké... No co vám mám povídat, v pondělí jsem pro ni jela... Pět dní jsem považovala za dostatečnou na její aklimatizaci a sdělení oné skutečnosti mému muži... jak naivní jsem byla!

Naše cesta domů by uspokojila milovníky adrenalinových sportů. Lucinku jsem nechtěla nechat s velkýma hafama, než proběhne oficielní seznámení s přípitkem a tak jsem ji vzala dopředu. Byla všude - řádila tak že se nedalo řadit ani řídit - cesta od rigolu do rigolu by psychicky odrovnala četu dopravních policistů. 
Bylo jí všude plno ještě několik dalších týdnů a měsíců - nic jí nebylo svaté. Přiváděla mě (a hlavně kočky) k šílenství - "Pako z Paky" byla tehdy nejvýstižnější charakteristika nového člena rodiny. Vymyslel ji táta a v podstatě na ni sedí do teď... Mnohokrát jsem si pohrávala s myšlenkou, že ji vrátím - ale samozřejmě jen na teoretické úrovni - dokázala být i úžasně sladká - třeba když spala...
Každá mince má však dvě strany a důsledky neblahého prvního roku života se promítly do jejího chování i smutným způsobem. Počůrávala se strachy a schovávala se na klíně před návštěvou (snad abych ji nedala pryč). Princip venčení ignorovala dost dlouho. Loužičky ostatně skvěle zvládne dodnes.
Dokonce neuměla jíst (ani pít!) z misky - vše jsem musela z misky ručně vyndat a rozsypat po koberci (což jsem ocenila obzvláště u konzerviček). Nezapomenu na její úžas když viděla poprvé potok. Trvalo hodně dlouho, než jsem ji přesvědčila aby se přiblížila a napila (teď prochází zatrubněnou částí potoka pod loukou jako správný norník).
Bála a BOJÍ se prudkých pohybů, zvýšeného hlasu a také většiny neobvyklých věcí které vezmete do ruky...

Co ji postavilo na tlapky, bylo agility. Parta pohodových pejsků a lidí z Nového Světa, semo-tamo hop přes překážku (ovšem za předpokladu že se GINGER chce!). Díky tomuto sportu začala být více pohodová, přestala se bát lidí a dokonce mazlení teď vyžaduje vždy, všude a ode všech!
V poslední době jí začal bavit tanec a světe div se poslušnost zaznamenala první úspěchy - sice po povelu "volno" se nejprve odbíhá pomazlit s širokým a dalekým okolím, počuchat vše co ještě nestihla a poté (což mohou být i desítky minut) se přišourá aby splnila "ke mně" - ale kdo by řešil detaily...

Byla to dlouhá cesta, kterou musela Gingi ujít, teda spíš kterou jsme musely ujít obě. Ginger kterou všichni znáte je absolutně jiná než Lucinka, kterou zachránila před dvěma lety paní Milada... Je jiná a přitom tak stejná, stejně úžasná! Vždyť říkám: Pako z Paky...

pozn.
Jména jsem raději pozměnila, stejně jako název obce. Ginger už je dle zákona má, ale ...