Když už jsem u Jiřího Ščučky byla, hnedle jsem se pochlubila i Rokýčkem. V té době to byl pejsek relativně poslušný, tedy za předpokladu, že jste nepotkali cyklistu, motorkáře, divného chlapa, divnou ženskou, psa, fenu vypadající jako pes, kamióna či velký náklaďák, malý náklaďák, srnu (to ho naučila Gigi), sousedy, italské turisty v českém lese, atd.
Doposud vedený výcvik u I.E. vedoucí ‚přes agresi‘, vždy pomohl eliminovat problémové chování na krátký okamžik, ve svém výsledku nakonec ale vedl do pekel. Vystresovaný Ročín se vždy po nějakém čase vrátil ke svému normálu - ke svému seznamu. I tak jsme byli spokojeni. Takto ‚vycvičený pes‘  nám ovšem znemožnil kontakt s okolím. Procházky a výlety tak byly vybírány podle možného počtu cyklistů, motorkářů, divných chlapů, divných ženských, psů, fen vypadajících jako pes, kamiónů či velký náklaďáků, malých náklaďáků, srn (to ho naučila Gigi), sousedů, italských turistů v českých lesích, atd. Návštěvy eliminovány na minimum (což zase nebylo až tak špatné).  
Dojem jsme na J.Š. patrně udělali ohromný, neb mě Rocco ve snaze zničit nepřítele – ve výše uvedeném  seznamu vedený pod položkou 'divný chlap' - táhnul na vodítku téměř přes půl placu. Po tomto skvělém a dech beroucím výstupu a mé argumentaci, že to tak Ročín nemyslel, nebylo divu, že se nás J.Š. ujal i v tomto případě.

Vyfasovali jsme další elektronický obojek a jali se poslouchat rad zkušeného… začátky ani u Ročína nebyly jednoduché a věřte mi, že nás J.Š. pěkně potrápil. Člověk zjistí, že EVO nemůžete použít jako dálkové ovládání na televizi, že nemůžete chtít nemožné na počkání! Před prvním použitím obojku jsem se po mnoho týdnů učila opět hlavně já. Jasná komunikace se psem, motivace, gesta… jednoduše řečeno, učila jsme se jak Ročínovi vysvětlit, co po něm chci. Vždyť Ročín ve svých osmi letech nereagoval ani na jméno!

S odstupem času vím, že zkazit se dá mnoho a nemusí to být jen díky EVO. Nechápu hysterii, kterou tyto obojky způsobily a dodnes způsobují. Zneužitelný v nesprávných rukách je i ostnáč, vrhací řetízek, nebo cukající vodítko. Na EVO i přes úvodní předsudky dnes nedám dopustit a i v případě Ročína mohu jen potvrdit, že se jedná o nejpozitivnější výcvikovou pomůcku. Díky elektronickým obojkům jsem se dostala k POZITIVNÍM TECHNIKÁM a PROGRESIVNÍMU výcviku, který tradiční metody ‚z dob svazarmu‘ prostě nepřipouští. Dostala jsem se ke clickeru a absolutně překopala své myšlení. Naučila jsem se o Ročínovi přemýšlet a místo abych ho do něčeho nutila, mu už jen vysvětluji a on díky pozitivní motivaci poslouchá!

Škoda těch tří let, které jsem promrhala rádoby metodami výcviku. Po pouhém roce mám pocit, že mi někdo vyměnil psa. Z utrápeného psího dědka mám teď šťastného a vytlemeného psa, který se rád učí novým věcem, který vyžaduje výcvik a chování sám nabízí! Omládl nám před očima a v téměř desíti letech má víc energie než před pěti lety...  Jo a opět k nám jezdí příbuzní…

Na závěr si dovolím citaci Amy Sutherland: ‚Pokud zvíře dělá při výcviku chyby, je to vina cvičitele.‘ Pokud této větě nevěříte, do EVO nejděte. Patrně pokazíte víc, než už jste zkazili…